→Miluju tě← mooc smutnej příběh..

24. července 2008 v 16:37 |  → Příběhy
mnoo.. taQ taDy máte další docela mrtě mooc smutnej áe hezkej příběh... taQ tay je..:
Když jsem Tě poprvé spatřila, seděl jsi na zábradlí, ležérně jsi si pohupoval nohou a výraz něco jako, "hele, kočky, já jsem tady, koukněte se na mě"…Pohrdavě jsem si odfrkla, ale nemohla jsem si nevšimnout tvých krásných očí. Otočila jsem se po Tobě a zjistila jsem, že se na mě celou dobu koukáš. Lhala bych, kdybych tehdy řekla, že mě to nepotěšilo. Nebrala jsem to ale vůbec vážně, říkala jsem si " kdo ví, po kolika holkách se takhle kouká" a šla klidně dál na domluvenou schůzku do cukrárny. Čekala tam na mě moje nejlepší kámoška a samozdřejmě jsem jí Tě musela okamžitě zatepla popsat. A jak můj popis zněl? " Marky, to by jsi nevěřila svým očím, takovej fešák…Hnědý oči, hnědý vlásy, asi tak 180cm a ten nejkrásnější úsměv na světě…Takovej ten nabok, jak jsme vždycky obdivovaly u toho herce, víš, ne?!"
Market se mi jen vysmála a že prý blázním, že takhle dokonalej kluk snad ani neexistuje..A tak jsem ji za ruku vytáhla před stadioňák, kde jsi seděl. Prošly jsme kolem tebe a jakoby náhodou tam Markétě vypadl z kapsi papírek, nevěděla jsem, co to je, ale myslela jsem, že je to nějaký obal od lízátka nebo něco takového, ale bylo to moje telefoní číslo. Nevím, jak ji to takhle rychle napadlo, ale vím, že jí kvůli tomu budu nadosmrti vděčná.
Asi za hodinu mi došla smska, že prý jestli mám brusle, že v 20:00 na brusláku. Nevěděla jsem, kdo to je, ale ta "schůzka na slepo" mě docela lákala. Proto jsem tam šla..
Když jsem si kupovala lístek, přiběhl jsi ke mně a prý, jeslti jsem si nezapomněla ty brusle. Koukala jsme na Tebe jak spadlá z višně, nejspíš jsem musela vypadat docela komicky. Nevydalovala jsem ze sebe samozdřejmě ani slovo a tak jsi to musel vzít do svých rukou.Usmál jsi se na mě a řekl jsi: " Tak abych se představil, já jsem Adam.." Hanka…Odpověděla jsem Ti. Potom jsme šli do stadionu a mě okamžitě došlo, že to Tvoje bruslení nebude jen tak. Postupně z Tebe vylezlo, že hraješ hokej a že tohle je Tvoje nejčastější a nejoblíbenější místo a že jestli Tě někdy budu hledat, že Tě určitě najdu tady. Po bruslení jsme si zašli na horkou čokoládu a myslím, že nebude troufalé když řeknu, že se nám to oboum líbilo.
Potom už to šlo samo od sebe, druhý rande. Pár telefonátů, schůzek a začla jsem Tě milovat..Nevím jak se to stalo, nikdy jsem tohle k nikomu necítila, ale bylo to něco nového, krásného, něco, co jsem nechtěla ztratit. Ale ztratila jsem, v té době jsem ale ještě nevěděla, že Tě můžu ztratit navždy..Jednou o prázdninách, už asi po roce našeho vztahu jsi mi volal, že se musíme sejít. Strašně jsem se na Tebe těšila.
Přišla jsem na naše obvyklé místo u stadionu a Ty jsi se tvářil nějak moc nešťastně. Zeptala jsem se, co se stalo a Ty jsi mi jen odpověděl: " Andílku, vzali mě do extraligy, nejvyšší soutěže, říkal jsme Ti o tom, ne? " Já jen: " Adame, to je perfektní, vždyť o tom jsi snil… Je to super zpráva, tak proč se tváříš, jak kdyby Ti uletěly včely?" Koukl jsi na mě a řekl jsi mi hodně podstatnou věc: " Jo andílku, vzali mě, jenomže nebudu hrát doma, vzali mě hrát do Znojma. Což znaměná asi 70km daleko, budu si tam muset najít byt. Budu tam bydlet a domů jezdit jen jednou za čtrnáct dní a to jenom na neděli." V té chvíli mi to došlo, on mě vlastně opouští. Budu tady sama a on bude daleko. Neuvidím ho každý den, jak jsem byla zvyklá, ale věděla jsem, že nemůžu být sobec a tak jsem Tě uklidňovala…Říkala jsem Ti, že o nic nejde, že nám pořád zbývají ty víkendy.
Odjel si, ty dva týdny bez Tebe byly nekonečné..Ale přijel jsi, konečně jsem se Tě dočkala. Byl to nádherný pocit a věděla jsem, že už zvládeneme všechno. Podle očekávání jsi nemluvil o ničem jiném než o hokeji a já Tě trpělivě poslouchala, přece jenom je to Tvůj život a navíc mě to i díky Tobě baví a zajímám se o to…Ale přišla neděle večer a Ty jsi musel odjet. Rozloučila jsem se s Tebou jen letmou pusou a zamávala jsem Ti. Zrovna hrozně pršelo. Bylo už pravé podzimní počasí a byla mi pořádná zima. Tak jsem utíkala domů, zapla divko a koukala na náš oblíbený film.
V tom mi zazvonil telefon, volala mi Markéta, že prý se se mnou musí bezpodmínečně sejít, že je to nutný, její hlas zněl divně. Řekla jsme jí, ať na mě za deset minut čeká u stadionu. Snad poprvé jsem přišla včas, ale ona se netvářila zrovna šťastně. Koukla na mě, ukázala na lavečku, ať prý si sednu, že mi musí něco říct..Zvesela jsem ji břinkla dozad a říkám, co je ségra? Není to ségra v pravým slova smyslu, ale skoro ano, vím o ní všechno, věřím jí, znám ji, prostě skoro jako ségra. "Jo a abych nezapomněla, mám tě pozdravovat od Adámka, dneska tady byl, ale jel už do Znojma a prej, že ti musí vrátit nějakej dres či co." Najednou jsem se zarazila, jakmile jsem vyslovila jeho jméno, trhla sebou a vlily se jí slzy do očí. Zeptala jsem se: " Co se kruci stalo Marky? Uletěly ti včely?" Koukla na mě, chytla mě za ruku a řekla: " Hani, já, nevím, jak ti to říct. A nejhorší je, že ti to musím říct zrovna já. Ale Adam měl autonehodu. Naprali to do náklaďáku, jeho taťka je v nemocnici, ale Adam.." Co je s Adamem? Markéto, co je s ním? Kde je?! Co se mu stalo?! Je to vážný?!" Zavrtěla hlavou. První myšlenka byla: uff, nic se mu nestalo…Ale pravda byla opakem: " Hani, on Adam, nepřežil to. Byl na místě mrtvý, prý ho to ale nebolelo."
Bylo to jakoby mi někdo dal pořádnou facku, neuvědomovala jsem si, co mi to řekla. To není možný, vždyť Adam mi přece nemohl umřít, ne jen tak, bez rouzloučení a teď, když začlo být všechno fajn. To není možné, proč?! Čekala jsme, že se Markéta začne smát a řekne něco ve smyslu: "Apríl ségra" Ikdyž duben rozhodně nebyl. Ale bohužel to byla pravda….
A teď tu stojím, u Tvého hrobu. Už je to dva týdny. Stojím tu a pořád vidím Tvou tvář, která se na mě usmívá. Tvoje rty, kterýma mě líbáš do vlasů a hlas, který mi říka : "Miluju Tě!" Začne se mi po tváři kutálet slza, potom další a další… Nemohu je zastavit, pořád mám v hlavě jen Tebe, někoho, koho už v životě neuvidím. Kleknu si k Tvému hrobu a pláču, nikdo a nic to nemůže zastavit. Tu bolest, prázdnotu, smutek. Nikdo kromě Tebe to nedokázal, ale já se musím vzpamatovat, vím to. Protože Ty by jsi nechtěl, abych se kvůli Tobě trápila, jsem si tím jistá…A proto stoupnu, zapálím svíčku a položím na hrob rudou růži, Tvoji oblíbenou. Odejdu a od brány se naposledy otočím, podívám se na Tvou fotku na náhrobku a jakoby pro sebe si řeknu: " Miluju Tě, Adame."
Stráášně mooc se mi ten příběh líbí... názory pište do komentíků..=)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.