Září 2008

Žábyy..od Roxi..xP

28. září 2008 v 13:47 | MisS.TýNečQa |  Botky
zduříík.. tak tay máte žáby od Roxy.. ye to upe hafeec značka..xP



Kalkulátor Láásky..xP

27. září 2008 v 8:54 | M!sS.TýNečQa |  → Kraviny a blbinky
zdareec.. kalkulátor Láskyy.. ..:: Zdee ::.. jen CLi(Q a je too..xP

Fashion

10. září 2008 v 17:22 | M!sS.TýNečQa |  Fashion
..:: Fashion ::..

School

10. září 2008 v 17:18 | M!sS.TýNečQa |  School
..:: For you to school ::..

//LowE.4//

8. září 2008 v 9:54 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..




Noční telefonát..!!

8. září 2008 v 9:42 | M!sS.TýNečQa |  → Příběhy
Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proč voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.
"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to teď počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i přesto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju tě, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že mě miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k tělu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem tě i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se tě odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, řekl jsem největší pitomost, jaká mě mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Řekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem řekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, ať zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak očuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát viděl. A pak, když jsem tě spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možně, věděl jsem, že tohle je moje šance. Buď teď anebo nikdy. A tak jsem k tobě přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odteď to už znáš... viď že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proč mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou řekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem měl, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vůně z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem prostě takový, víš. Vždyť mě znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro mě i ona. Prostě jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval tě večer do města."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opět ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych tě viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak tě odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marně se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplně všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proč..."
"Ano, spravně, Jenny. Proč...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proč? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat mě tím...? Proč! Proč jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpět do svého auta, zatímco jsi ty dál zraňovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svět se mi té noci zhroutil, víš. Celý svět spadl do prázdnoty a mně zbyla už jen jedna jediná věc... - víš jaká věc to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Pláč zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys věděla... kdybys jenom věděla. Ta věc - ta strašlivá věc... kterou teď držím v ruce. Co myslíš, že čeká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam seděl a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodně jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani teď. Přemýšlel jsem totiž strašně dlouho a o strašně mnoha věcech. O mně, o tobě. O něm. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych neměl odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dveře. Mohl jsem to tedy provést pěkně rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemělo dlouhé trvaní.
"Měla jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Měla jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Měla jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k němu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proč?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak mě omrzel. Ale ještě jsem to nechtěl skončit, ne, ještě nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vědět, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodně krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Řekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely křečovitě sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé straně ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Řekni jí to. Řekni jí to, Franku."
"Miluju tě, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ještě zbývaly.
"Vidíš?" v Tomově hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proč, Jenny? Proč? Ptám se teď i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejně jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl při pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mně tak nezbývá než udělat tu jedinou věc! Tu jedinou věc, která ještě zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Řekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Řekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hrůzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, měla bys ho vidět. Co je z něj teď... Vážně, vážně je to ještě větší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opět klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Řeknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický pláč téměř přehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mně se svírá srdce při pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím tě o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý výstřel a... pak již nepromluvil...

Sama..bez sebe samotný..x'(

7. září 2008 v 20:34 | M!sS.TýNečQa |  → Příběhy
Mírně nepříjemná nálada překvapivě nevyvolaná jen školou...
Jsem sama absolutně sama... MOje matka má pravdu... Nemám pravé přátele nikoho...

//Nutella//

7. září 2008 v 18:15 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//GreeN//

7. září 2008 v 16:23 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//CoCa.CoLa//

7. září 2008 v 15:59 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//LowE.3//

7. září 2008 v 15:57 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//LowE.2//

7. září 2008 v 15:54 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

Dopis na rozloučenou..utohohle příběhu sem brečela jako malá..x'(

7. září 2008 v 10:50 | M!sS.TýNečQa |  → Příběhy
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?
,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…
...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...
V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.
...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...
David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.
...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...
David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.
...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...
Sbohem Tvoje Hanka
Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.
Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

//Zvířáátka//

6. září 2008 v 21:40 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..
6286788.gif6286760.gif6286645.gif

//ZvíířátQa//

6. září 2008 v 21:39 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..
elephant.kitty.bunny

//Sladkosti//

6. září 2008 v 21:38 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..
30.8.2008 14:52 | SMiLe GirL xD | Avatars

//Red//

6. září 2008 v 21:36 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//Fashion//

6. září 2008 v 21:35 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..

//mix//

6. září 2008 v 21:33 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..
..

//Slunečnicee//

6. září 2008 v 21:32 | M!sS.TýNečQa |  Na téma..
Sunflower Love+sunflower