→ Příběhy
8. září 2008 v 9:42 | M!sS.TýNečQa
Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proč voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.
"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to teď počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i přesto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju tě, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že mě miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k tělu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem tě i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se tě odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, řekl jsem největší pitomost, jaká mě mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Řekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem řekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, ať zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak očuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát viděl. A pak, když jsem tě spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možně, věděl jsem, že tohle je moje šance. Buď teď anebo nikdy. A tak jsem k tobě přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odteď to už znáš... viď že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proč mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou řekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem měl, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vůně z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem prostě takový, víš. Vždyť mě znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro mě i ona. Prostě jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval tě večer do města."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opět ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych tě viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak tě odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marně se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplně všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proč..."
"Ano, spravně, Jenny. Proč...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proč? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat mě tím...? Proč! Proč jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpět do svého auta, zatímco jsi ty dál zraňovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svět se mi té noci zhroutil, víš. Celý svět spadl do prázdnoty a mně zbyla už jen jedna jediná věc... - víš jaká věc to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Pláč zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys věděla... kdybys jenom věděla. Ta věc - ta strašlivá věc... kterou teď držím v ruce. Co myslíš, že čeká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam seděl a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodně jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani teď. Přemýšlel jsem totiž strašně dlouho a o strašně mnoha věcech. O mně, o tobě. O něm. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych neměl odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dveře. Mohl jsem to tedy provést pěkně rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemělo dlouhé trvaní.
"Měla jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Měla jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Měla jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k němu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proč?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak mě omrzel. Ale ještě jsem to nechtěl skončit, ne, ještě nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vědět, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodně krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Řekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely křečovitě sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé straně ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Řekni jí to. Řekni jí to, Franku."
"Miluju tě, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ještě zbývaly.
"Vidíš?" v Tomově hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proč, Jenny? Proč? Ptám se teď i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejně jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl při pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mně tak nezbývá než udělat tu jedinou věc! Tu jedinou věc, která ještě zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Řekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Řekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hrůzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, měla bys ho vidět. Co je z něj teď... Vážně, vážně je to ještě větší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opět klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Řeknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický pláč téměř přehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mně se svírá srdce při pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím tě o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý výstřel a... pak již nepromluvil...
7. září 2008 v 20:34 | M!sS.TýNečQa
Mírně nepříjemná nálada překvapivě nevyvolaná jen školou...
Jsem sama absolutně sama... MOje matka má pravdu... Nemám pravé přátele nikoho...
7. září 2008 v 10:50 | M!sS.TýNečQa
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?
,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…
...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...
V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.
...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...
David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.
...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...
David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.
...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...
Sbohem Tvoje Hanka
Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.
Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."
2. září 2008 v 16:31 | M!sS.TýNečQa
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma,
očiima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního uplakanýma oč stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...
26. srpna 2008 v 11:26 | M!sS.TýNečQa
Sakra..vajíčka. Zapomněla jsem koupit vajíčka. zastavím se před práhem domu a povzdechnu. Kašlu na vajíčka. Z tašky lovím klíče a pomalu odemykám. Tašku z nákupem pokládám v kuchyni na linku a jdu se podívat po svém miláčkovi. Když otevřu dveře od ložnice.... "Same!!!" "do prdele..Emilly ne není to tak jak to vypadá..já ti to vysvětlím." to snad není možný..ja ho nachytám v posteli s jinou a že prej to není tak jak to vypadá. "Panebože Same..." klátím se do kolen s hysterickým řevem. "Emilly ne..promin, promin Emilly sem takovej idiot" z posledních sil se mu podívám do očí a vidím tu neupřímnost. Vidím mu na očích jak si přepočítává ty svoje děvky.. "Je tahle jediná nebo jich bylo víc?" zeptám se ho s obavami a prstem ukazuju sotva 15- letou holku které zřejmě nasliboval hory doly. Chudák holka. Když se na ni podívám asi je taky hodně udivená. Snaží se na sebe natáhnout kalhoty a z očí jí ukápne slza. Sam se na mě jenom podíval a težce polknul. "ne..." řeknu a dívám se směrem na tu holku. Ta jenom udiveně zvedne hlavu mím směrem a hodí na mě nechápaví pohled. "Ne...zůstan. Já du pryč" řeknu a otáčím se ve dveřích.
Sam se bleskurychle zvednul z postele a utíká za mnou. "Emilly no tak. promin Emilly. Ja tě miluju. Stalo se to nečekaně. Emilly neodcházej. Ja bez tebe nedokážu žít." snažím se ho neposlouchat a utíkám k východu. Zabouchnu za sebou dveře a už slyším jen poslední hysterické zůstaň. Tak tohle fakt nechápu... Vyspí se s jinou, ale miluje mě a nemůže beze mě žít. Nic hloupějšího si už vymyslet nemohl. Proč? proč to tak moc bolí. Utíkám stále dál až do vyčerpání. Sem snad už na druhé straně města. z vyčerpání padnu naprvní lavičku a rozbrečím se. Pomalu se klátím k zemi a hlasitým brekem. Přišla mi sms...Rozklepaná vytahuju mobil z kapsy a dívám se kdo píše. slzy v očích mi ale nedovolují to přečíst. Rukávem si je utřu a nažím se rozluštit ta písmenka. "emilly prosim vrat se. udelal jsem nejvetsi chybu ve svem zivote. ted sem si uvedomil jak moc te miluji. kdyz se do hodiny nevratis budu to brat jako ze me uz nechces" hmm..jasně no. hážu mobil zpátky do kapsy a slzy se mi zase vracejí. Sedim tam a brecim snad vecnost. podivam se na hodinky a jeste stale se muzu vratit..mam jeste 13 minut. kašlu na nej...nebo ne? chci si s nim o tom aspon promluvit..rozmyslim se nakonec..ale za 10 minut to domu nestihnu. rozbehnu se z poslednich sil abych byla doma co nejdriv.uz sem skoro pred domem a...výstřel..to byl výstřel. Rozeběhnu se ještě rychleji do domu. v loznici lezi on. Sam. Pomalu se k nemu skloním a zjištuju že je mrtvej. Zabil se. vedle něj leží dopis. dopis na rozloučenou. tohle už nevydržím. ze stuhlé ruky si beru zbran. přiložím si ji ke spánku a...........
23. srpna 2008 v 17:15 | M!sS.TýNečQa
Byla děsivá noc a já byla první noc v novém domě, seděla jsem u okna a koukala na rybník v tom se mi tam mihla postava,lekla jsem se.Když jsem se znovu podívala už tam nebyla.V mysli jsem měla hodně otázek…. zdálo se mi to? byl tam někdo? Po chvilce jsem na to zapomněla a šla spát usínala jsem…. najednou jsem ucítila jak mi někdo šahá na ruku, usmála jsem se ale hned jsem si uvědomila že jsme v domě sama a rychle otevřela oči nikdo tam nebyl ale měla jsem úplně rudou ruku začala jsem se bát uklidňovala jsem se tím že se mi to jen zdálo když jsem nabrala odvahu tak jsem vylezla z pokoje slyšela jsem kroky šla jsem podle zvuku cítila jsem že se přibližuji začala mi být zima ale zároveň teplo nevěděla jsem co se to semnou děje ale šla jsem dál.Došla jsem na půdu kde byly nějaké stopy podle velikosti dětské stopy.Koukla jsem se okolo sebe půda byla veliká, všude tma jen jeden kousek půdy byl zvláštním červeným světlem osvícený šla jsem se tam pomalu podívat byl tam dětský koutek.Začala mi najednou krvácet ruka.Měla jsem pocit jako když mám ruku v ohni.Všimla jsem si malé truhly šla jsem k ní a překonávala bolest, ruka mě bolela čím dál tím víc ale já se rozhodla že tu truhlu otevřu klekla jsem si a chtěla jí otevřít ale dupla jsem na hřebík hlasitě jsem zakřičela v patě jsem měla rezatý hřebík bolelo to.Dotkla jsem se truhly objevila se předemnou malá holčička celá od krve a velice bílá koukala jsem na ní a ona na mě pak řekla:pomsti mojí smrt! Nechápala jsem nic a truhlu otevřela venku se začala bouřka hřmělo, blejskalo se a já se bála ale do truhly jsem se podívala byly tam dětské kosti zamrazilo ve mně.Lekla jsem se a chtěla utéct z domu ale v patě jsem měla hřebík moc to bolelo a já musela překonávat čím dál větší bolest. Uklouzla jsem a skutálela jsem se ze schodů to je to poslední co si z té děsivé noci pamatuji. Zbudila jsem se v nemocnici prý jsem byla bez vědomí celý týden hned jak mě pustili z nemocnice rozhodla jsem se že se půjdu do toho domu podívat abych věděla že se mi to nezdálo když jsem tam přijela tak dům tam nebyl jen jeho pozůstatky potom jsem se dozvěděla že když byla další bouřka zasáhl ho blesk a dům shořel ……
2. srpna 2008 v 22:50
Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC. Ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na cheat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala. Nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak pujdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: Halo? Tady Patrik. Kdo je tam? A já odpověděla. To jsem já miláčku♥. A tam se ozvalo. Cože???? No já. Andrea. Ozvalo se: Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou. A položil. Mě to zlomilo srdce ♥ Tolik jsme se milovali. A on řekne tohle. Kamarád jeho mi řekl po tom rozhovoru že mě zná ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On mě miloval. Potom si to uvědomil. Začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail,telefon,ICQ. Úplně vše. Jen kvůli jemu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Kdzž mě našel u mě doma. Měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem. A měla jsem na sobě papírek s nápise. JSI NA ŘADĚ. něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU. Věděla o čem je řeč a řekla mu že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak že se zabil.
2. srpna 2008 v 22:47
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………
2. srpna 2008 v 22:43
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
2. srpna 2008 v 22:40
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...
2. srpna 2008 v 22:39
Byla jsem takhle na louce a všude to kvetlo. Bylo to kousek od srázu kde byla dole voda. Chtěla sem být chvíli na rozkvetlé louce a pak se jít k tomu srázu vykoupat. Ale můj kluk se kterým sem chodila 5 let vše změnil. Věděl kde mě najde. Na té louce sem byla schopna prožít celý svůj život. Přišel ke mně a řekl mi. No.... Nevim. Bylo to mezi námi lepší........... Nenechala jsem ho domluvit. A z větou: Ty se semnou chceš roerjít jsem se rozběhla rozhodlaně ke srázu a skočila jsem. Probudila jsem se v nemocnici. Když sem se probudila, otevřela oči, uviděla jsem ho nade mnou. Řekla sem mu. Jdi pryč. A on mi řekl. Máš otřes mozku. Těžký. A museli ti zašít na noze díru na ruce a malou na čele. Máš hodně zlomenin. Cítila jsem se dost slabá. A on mi řekl. Víš jak jsme byli na té louce? Chtěl sem ti říct i něco jiného ale tys mě nenechala domluvit. Chtěl jsem říct že to mezi námi neni jak bývalo tak jestli bys nechtěla do kina nebo restaurace. Na film, večeři nebo zmrzlinu. Ale teď to asi nepujde. Řekl mi. Miluju tě. Tim nejněžnějším hláskem. Řekla jsem že já taky. A že pozdějc ráda pujdu. V tu chvíli jsem jí uviděla. SMRTKU! Zklonila nade mnou hlavu a řekla. Je čas. Toto poslání už máš za sebou. Musíme jít. Na to jsem jí odpověděla. Né! Né!! Né!!! Miluje mě a já jeho také. nechci odejít neodejdu. Z posledních sil jsem se mého kluka zeptala. Když odejdu z tohoto světa, co uděláš? A on mi odpověděl. ZEMŘU! Nedokážu bez tebe žít. Z posledních sil sem mu řekla. Strašně tě miluju. A zemřela jsem. Pohřeb byl ještě tentýš de. Druhý den našli toho kluka mrtvého pod tím útesem kde jsem zemřela já. Zabil se. Jak řekl. Nemohl beze mě žít..................................
Nikdy neskákejte do řeči. Budete toho litovat.
24. července 2008 v 16:37
mnoo.. taQ taDy máte další docela mrtě mooc smutnej áe hezkej příběh... taQ tay je..:
Když jsem Tě poprvé spatřila, seděl jsi na zábradlí, ležérně jsi si pohupoval nohou a výraz něco jako, "hele, kočky, já jsem tady, koukněte se na mě"…Pohrdavě jsem si odfrkla, ale nemohla jsem si nevšimnout tvých krásných očí. Otočila jsem se po Tobě a zjistila jsem, že se na mě celou dobu koukáš. Lhala bych, kdybych tehdy řekla, že mě to nepotěšilo. Nebrala jsem to ale vůbec vážně, říkala jsem si " kdo ví, po kolika holkách se takhle kouká" a šla klidně dál na domluvenou schůzku do cukrárny. Čekala tam na mě moje nejlepší kámoška a samozdřejmě jsem jí Tě musela okamžitě zatepla popsat. A jak můj popis zněl? " Marky, to by jsi nevěřila svým očím, takovej fešák…Hnědý oči, hnědý vlásy, asi tak 180cm a ten nejkrásnější úsměv na světě…Takovej ten nabok, jak jsme vždycky obdivovaly u toho herce, víš, ne?!"
Market se mi jen vysmála a že prý blázním, že takhle dokonalej kluk snad ani neexistuje..A tak jsem ji za ruku vytáhla před stadioňák, kde jsi seděl. Prošly jsme kolem tebe a jakoby náhodou tam Markétě vypadl z kapsi papírek, nevěděla jsem, co to je, ale myslela jsem, že je to nějaký obal od lízátka nebo něco takového, ale bylo to moje telefoní číslo. Nevím, jak ji to takhle rychle napadlo, ale vím, že jí kvůli tomu budu nadosmrti vděčná.
Asi za hodinu mi došla smska, že prý jestli mám brusle, že v 20:00 na brusláku. Nevěděla jsem, kdo to je, ale ta "schůzka na slepo" mě docela lákala. Proto jsem tam šla..
Když jsem si kupovala lístek, přiběhl jsi ke mně a prý, jeslti jsem si nezapomněla ty brusle. Koukala jsme na Tebe jak spadlá z višně, nejspíš jsem musela vypadat docela komicky. Nevydalovala jsem ze sebe samozdřejmě ani slovo a tak jsi to musel vzít do svých rukou.Usmál jsi se na mě a řekl jsi: " Tak abych se představil, já jsem Adam.." Hanka…Odpověděla jsem Ti. Potom jsme šli do stadionu a mě okamžitě došlo, že to Tvoje bruslení nebude jen tak. Postupně z Tebe vylezlo, že hraješ hokej a že tohle je Tvoje nejčastější a nejoblíbenější místo a že jestli Tě někdy budu hledat, že Tě určitě najdu tady. Po bruslení jsme si zašli na horkou čokoládu a myslím, že nebude troufalé když řeknu, že se nám to oboum líbilo.
Potom už to šlo samo od sebe, druhý rande. Pár telefonátů, schůzek a začla jsem Tě milovat..Nevím jak se to stalo, nikdy jsem tohle k nikomu necítila, ale bylo to něco nového, krásného, něco, co jsem nechtěla ztratit. Ale ztratila jsem, v té době jsem ale ještě nevěděla, že Tě můžu ztratit navždy..Jednou o prázdninách, už asi po roce našeho vztahu jsi mi volal, že se musíme sejít. Strašně jsem se na Tebe těšila.
Přišla jsem na naše obvyklé místo u stadionu a Ty jsi se tvářil nějak moc nešťastně. Zeptala jsem se, co se stalo a Ty jsi mi jen odpověděl: " Andílku, vzali mě do extraligy, nejvyšší soutěže, říkal jsme Ti o tom, ne? " Já jen: " Adame, to je perfektní, vždyť o tom jsi snil… Je to super zpráva, tak proč se tváříš, jak kdyby Ti uletěly včely?" Koukl jsi na mě a řekl jsi mi hodně podstatnou věc: " Jo andílku, vzali mě, jenomže nebudu hrát doma, vzali mě hrát do Znojma. Což znaměná asi 70km daleko, budu si tam muset najít byt. Budu tam bydlet a domů jezdit jen jednou za čtrnáct dní a to jenom na neděli." V té chvíli mi to došlo, on mě vlastně opouští. Budu tady sama a on bude daleko. Neuvidím ho každý den, jak jsem byla zvyklá, ale věděla jsem, že nemůžu být sobec a tak jsem Tě uklidňovala…Říkala jsem Ti, že o nic nejde, že nám pořád zbývají ty víkendy.
Odjel si, ty dva týdny bez Tebe byly nekonečné..Ale přijel jsi, konečně jsem se Tě dočkala. Byl to nádherný pocit a věděla jsem, že už zvládeneme všechno. Podle očekávání jsi nemluvil o ničem jiném než o hokeji a já Tě trpělivě poslouchala, přece jenom je to Tvůj život a navíc mě to i díky Tobě baví a zajímám se o to…Ale přišla neděle večer a Ty jsi musel odjet. Rozloučila jsem se s Tebou jen letmou pusou a zamávala jsem Ti. Zrovna hrozně pršelo. Bylo už pravé podzimní počasí a byla mi pořádná zima. Tak jsem utíkala domů, zapla divko a koukala na náš oblíbený film.
V tom mi zazvonil telefon, volala mi Markéta, že prý se se mnou musí bezpodmínečně sejít, že je to nutný, její hlas zněl divně. Řekla jsme jí, ať na mě za deset minut čeká u stadionu. Snad poprvé jsem přišla včas, ale ona se netvářila zrovna šťastně. Koukla na mě, ukázala na lavečku, ať prý si sednu, že mi musí něco říct..Zvesela jsem ji břinkla dozad a říkám, co je ségra? Není to ségra v pravým slova smyslu, ale skoro ano, vím o ní všechno, věřím jí, znám ji, prostě skoro jako ségra. "Jo a abych nezapomněla, mám tě pozdravovat od Adámka, dneska tady byl, ale jel už do Znojma a prej, že ti musí vrátit nějakej dres či co." Najednou jsem se zarazila, jakmile jsem vyslovila jeho jméno, trhla sebou a vlily se jí slzy do očí. Zeptala jsem se: " Co se kruci stalo Marky? Uletěly ti včely?" Koukla na mě, chytla mě za ruku a řekla: " Hani, já, nevím, jak ti to říct. A nejhorší je, že ti to musím říct zrovna já. Ale Adam měl autonehodu. Naprali to do náklaďáku, jeho taťka je v nemocnici, ale Adam.." Co je s Adamem? Markéto, co je s ním? Kde je?! Co se mu stalo?! Je to vážný?!" Zavrtěla hlavou. První myšlenka byla: uff, nic se mu nestalo…Ale pravda byla opakem: " Hani, on Adam, nepřežil to. Byl na místě mrtvý, prý ho to ale nebolelo."
Bylo to jakoby mi někdo dal pořádnou facku, neuvědomovala jsem si, co mi to řekla. To není možný, vždyť Adam mi přece nemohl umřít, ne jen tak, bez rouzloučení a teď, když začlo být všechno fajn. To není možné, proč?! Čekala jsme, že se Markéta začne smát a řekne něco ve smyslu: "Apríl ségra" Ikdyž duben rozhodně nebyl. Ale bohužel to byla pravda….
A teď tu stojím, u Tvého hrobu. Už je to dva týdny. Stojím tu a pořád vidím Tvou tvář, která se na mě usmívá. Tvoje rty, kterýma mě líbáš do vlasů a hlas, který mi říka : "Miluju Tě!" Začne se mi po tváři kutálet slza, potom další a další… Nemohu je zastavit, pořád mám v hlavě jen Tebe, někoho, koho už v životě neuvidím. Kleknu si k Tvému hrobu a pláču, nikdo a nic to nemůže zastavit. Tu bolest, prázdnotu, smutek. Nikdo kromě Tebe to nedokázal, ale já se musím vzpamatovat, vím to. Protože Ty by jsi nechtěl, abych se kvůli Tobě trápila, jsem si tím jistá…A proto stoupnu, zapálím svíčku a položím na hrob rudou růži, Tvoji oblíbenou. Odejdu a od brány se naposledy otočím, podívám se na Tvou fotku na náhrobku a jakoby pro sebe si řeknu: " Miluju Tě, Adame."
Stráášně mooc se mi ten příběh líbí... názory pište do komentíků..=)
22. července 2008 v 18:25
mnoo... taq sem našla na netu jeden mrtě hezkej a smutnej příběh... a pže sem se nudila, taq sem to přeložila do Češtiny... a tay ten článek..:
Bylo jednou jedno slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět zato, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu a nikdy nic a nikoho neviděla. Kromě svého chlapce všechny nenáviděla. On byl stále s ní a ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu dívka řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho provdala. Jednoho dne se stalo, že se konečně po dlouhém čase našel dárce očí pro tuto dívku. A tak se těšila, že konečně uvidí celý svět a také svého milovaného... Hned po operaci se jí chlapec ptal: " Tak, teď když už vidíš celý svět, vezmeš si mě konečně?" Dívka se usmála, ale když otevřela svoje nové oči a poprvé uviděla svého kluka, byla v šoku!Byl taky slepý… Začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec nabídku na svatbu slepého chlapce odmítla! Chlapec odešel smutný pryč… Za pár dní jí od něj přišel dopis, napsaný kamarádem. Chlapec jí poděkoval za všechny krásné chvíle které spolu prožili, a na konci dopisu stálo: " DEJ, PROSÍM, POZOR NA MOJE OČI…"
Fack plosíím kopčit jenom se zdrojem.. pže ten článek mi dal docela dost zabrat.. než sem to celý přeložila.. taq fack →KOPČIT SE ZDROJEEM!!← předem díkes TýNeČkA
20. července 2008 v 14:44
tákže... včera sem šla s mým hafanem na procházku... (je to Afghánský Chrt...) a stalo se mi něco, co se jentak nestává... taq tay vám to písnu..='(
Včera jsem šla s mým hafanem Bungískem jako obvykle na procházku. Všechno bylo oki, dokonce Bungíska 4 lidi pochválili, že je moc hezkej...=) Bungísek je strašně hodnej pes.. se všema se mazlí, s cizími psy si chce hrát... plostě fack mocíí hodnej pejsan.
Když sme se spolu vraceli domů, kolem jedný dřevěný hospody, taq od tamtud vyběhl ňákej bojovnej pes.. a Bungis začal vrtět ocasem, pže si myslel že si chce hrát!! Ale ten pes se na Bungíska vrhnul... jenže než si to Bugis uvědomil, než si uvědomil že ten pes je zlej... bylo pozdě...a už se prali... ten majitel psa si tam seděl u piva dál, koukal jk se perou... a já sem se o Bungíska taq strašně bála... mrtě sem se tam rozbrečela...='( nakonec jeden mooc hodnej pán Martin, kterej se zná s mojí mamkou a taťkou, pro toho zlýho psa běžel a odtrhnul je od sebe... ten pes šel zpátky ke svýmu páníčkoj a zase ležel dál...
Bungísek odtamtud chtěl utýct, ale nešlo mu běhat... kulhal na přední levou nohu.. ubeec sem nevěděla co všechno mu ten pes udělal... vzala sem ho za vodítko a začala sem ho tam prohlížet.. viděla sem jk mu teče rudá, mooc hustá krev z tý packy.. rozbrečela sem se tam etě víc...='( Martin se mě ptal jestli je Bungísek vpoho... řekla sem mu, že má prokousnutou přední packu... a pk tam Martin začal křičet na toho páníčka, že by se moch jít aspoň podivat jestli Bungisoj nic neni, a že by měl mít jeho pes košík... já sem šla se slzama v očích domů za mamkou a za taťkou.. všechno sem jim řekla a taťka volal na policii...a pk šel za tim chlapem a řešili to tam... ten chlap mu řek, že nemocnici zaplatí... taq to bylo zase ok.. nakonec sme s Bungískem jeli k veterinářoj.. tam mu dali antibiotika a museli mu to kolem těch kousanců "vyholit", aby viděli kde všude je pokousanej... měl dohromady 3 kousance...='(
Když sme přijeli domů, taq Bungíís sotva chodil... a dneska sice kulhá, ááe už zase běhá, skáče... pk taťka mooc poděkoval Martinoj.. pže kdyby tam nebyl, taq by bylo už dávno po Bungískoj..='( jen se bojim, aby po tom zranění už nadosmrti nekulhal... áe to snad nee...='( teď se Bungísek mooc bojí ostatních psů... a to si s nima dycky hrál..!!
8. července 2008 v 14:57
Procházela se městem. Jmenovala se Lucie. K zemi padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. Těch si však nevšímá. Vzpomíná na klika, kterého zahlídla v autobuse. Otáčel se a usmíval se na ni. Muela na něj pořád myslet. Ze zamyšlení jí najednou vytrhla něčí otázka :"Slečno, nevíte, kolik je hodin?" Samým údivem zůstala stát. Vždyť to je ten kluk, který se na ni otáčel v autobuse! Dali se do řeči. Za chvíli ji chytil za uku a zašeptal:"Hledal jsem tě dlouho, moc dlouho.." Sklonil se k ní a políbil ji. Od té doby spolu podnikali výlety do říše lásky a věděli, že je nemůže nic rozdělit.
Až jednou, když šla Lucie domů, uviděla ho po boku jiné dívky. Smáli se, ta dívka ho pak chytla za ruku a on jí dal pusu. Potom nastoupil do autobusu. Lucie zůstala stát na chodníku jak opařená. Když se probrala z největšího šoku, rozběhla se domů. Po tvářích jí proudem tekly sly.
Večer u ní doma zvoní telefon, probudit dívku, kterou navždy pohltil plyn z úmyslně puštěného hořáku, už všk nemůže. Už jí nestačil říct, že ta holka po jeho boku byla jeho vlastní sestra.
Padá déšť, omývá ulice, stromy a tváře lidí. K zemi se snáší rakev s Lucií. Jejímu příteli padají slzy na bílou obálku, ve které je sotva viditelně napsáno:"Miluji tě, a snad proto tě opouštím. Tvá Lucie."